Byl rok 1988. Tehdy jsem ještě netušila, že některé vzpomínky se mi vryjí do srdce jako hluboké jizvy a že to, co jsem považovala za zbytečnou hádku, bylo ve skutečnosti něco mnohem vážnějšího.

Můj muž byl povolán na třítýdenní vojenské cvičení. Byla to doba, kdy jsme se od sebe poprvé odloučili – rok po svatbě, dva roky společného života. Strašně se mi stýskalo. Každý den jsem myslela na to, jak ho vidět, jak překonat tu vzdálenost, která mě od něj dělila.

Neměla jsem řidičák, ale podařilo se mi najít kamaráda, který mě k němu zavezl. Cíl naší cesty? Jánská u České Kamenice. Kraj, který jsem do té doby neznala, ale hned si ho zamilovala. Ke kasárnám se sjíždělo podél skal do údolí říčky Kamenice. Byl nádherný letní den, všechno se zdálo dokonalé.

Když jsem ho konečně uviděla, srdce mi poskočilo radostí. Čekala jsem, že bude nadšený stejně jako já. Že mě obejme, usměje se, že si budeme vyprávět o všem, co jsme za těch pár dnů odloučení zažili. Ale místo toho byl odtažitý. Chladný. Něco nebylo v pořádku.

Po chvíli náš kamarád pronesl něco úplně nevinného. Oslovil mě „Miško“. A pak…

Viděla jsem, jak se jeho výraz změnil. V očích se mu objevil vztek. Vzduch mezi námi ztěžkl, jako by se nad krajinou najednou zatáhly mraky. „Miško?!“ vyštěkl podrážděně a aniž by počkal na odpověď, otočil se a bez jediného slova zmizel zpátky do kasáren.

Stála jsem tam, zmatená, zraněná a ponížená.

Celou cestu zpátky domů jsem probrečela. Nedokázala jsem pochopit, co se právě stalo. Čekala jsem lásku, dostala jsem odmítnutí. Plánovala jsem překvapení, ale místo radosti jsem odjížděla s pocitem viny. Udělala jsem něco špatně? Mohla jsem to nějak změnit?

Po zbytek jeho cvičení jsem se utápěla v nejistotě. Bála jsem se jeho návratu. Nevěděla jsem, co mě čeká.

A pak… se vrátil. Jako by se vůbec nic nestalo. Žádné vysvětlení. Žádná omluva. Žádné „mrzí mě to“.

To byl ten okamžik, kdy se něco zlomilo. Dnes už vím, že to byl začátek. Začátek manipulace, která mě pomalu ale jistě dostávala do pozice, kde jsem se neustále cítila provinile. Kde jsem pochybovala sama o sobě. Kde jsem měla pocit, že za všechno špatné můžu já.

Tenkrát jsem si to ještě nedokázala uvědomit. Ale pokud teď čteš tento příběh a něco v tobě rezonuje… možná je čas si položit otázku: Je moje láska opravdu láskou, nebo mě jen bolí víc, než by měla?