Nedávno jsem měla možnost provázet mladou holčinu – můžeme jí říkat Terezka – rozchodem s narcistou. Přestože je to krásná a chytrá dívka, stále o sobě pochybovala. Hledala chybu u sebe, snažila se přizpůsobit, ale on stejně nikdy nebyl spokojený. Všechno se točilo kolem něj. Společný čas trávili tak, jak chtěl on, nikdy nebral ohled na její přání. Až později si uvědomila, že se o ni vlastně nikdy doopravdy nezajímal.
I když už začínala cítit, že něco není v pořádku – a že problém není v ní, ale v něm – stále si odmítala připustit myšlenku na rozchod. „Nojo, ale jsme spolu už pět let, máme společné bydlení, koupili jsme pozemek, plánujeme dům, chci s ním mít děti,“ říkala mi znovu a znovu.
Znám to. Já kdysi uvažovala stejně. Kam bych šla? Co bych bez něj dělala? Vždyť ho miluju. Jenže na rozdíl od Terezky jsem neodešla. A místo toho jsem si nachystala dvacet let života s manipulátorem.
Dnes už vím jedno – čím dřív žena odejde, tím snazší to bude. Neříkám, že to nebude bolet. Bude. Rozpad snů bolí. Přiznat si, že on se nikdy nezmění, bolí. Ale ta bolest jednou pomine. A místo ní přijde radost. Osvobození. Nádech. Život.
Čím déle zůstáváme, tím víc se ztrácíme. A nakonec nás rozchod stejně nemine. Jen mezitím uplyne spousta let trápení. A někdy už může být pozdě – nejen pro vztahy, ale i pro naše zdraví.
Odešla. A teď se znovu směje.
Ale zpět k Terezce. Bylo to teprve nedávno, co sebrala odvahu, opustila byt, ve kterém spolu žili, a vrátila se k rodičům. První dny byly těžké. Cítila prázdno, měla fyzickou bolest u srdce, myslela na něj. Ale postupně se začala nadechovat.
A pak přišel ten zlom. Najednou pochopila, co všechno jí ten vztah vzal. Uvědomila si, že to nebyla láska, ale kontrola. Že byla jen figurkou v jeho světě, kde její pocity nic neznamenaly. A tehdy konečně začala znovu žít.
Teď je šťastná. Směje se. Ví, že to zvládla. Má teprve 22 let, celý život před sebou – a obrovskou výhodu: už ví, co nechce. A to je někdy víc než vědět, co chceme.
Nikdy není pozdě.
Terezka měla odvahu odejít. Ale pak jsem měla rozhovor s jinou ženou – mnohem starší. Žije s manipulátorem už desítky let a přesně ví, že ji ten vztah ničí. Přesto říká: „V mém věku už to nemá cenu. Už jsem to vydržela tolik let, tak to nějak dožiju.“
A to je ta největší lež, kterou si můžeme namlouvat.
V každém věku si zasloužíme žít. Odejít. Znovu se nadechnout. Mít radost. Nebýt jen přeživší svého vlastního života, ale jeho tvůrkyní.
Možná si teď říkáš: „Ale co když už je pro mě pozdě?“
Není. Nikdy není.
Protože život začíná ve chvíli, kdy si uvědomíš, že ho chceš opravdu žít.
Na základě svého příběhu pomáhám ženám, které žijí v toxických vztazích uvědomit si realitu jejich situace, přestat se obviňovat a najít odvahu ke změně.Můj příběh