Když jsem odcházela z toxického vztahu, byla jsem přesvědčená, že žádný jiný vztah už nikdy nebude možný. Ne snad proto, že by nebyli další muži – ale protože moje srdce pořád patřilo JEMU.
Stále jsem ho milovala. Jen jsem věděla, že s ním už nemohu být. Že ta bolest, kterou mi způsoboval, je větší než láska.
A tak jsem si v hlavě vystavěla představu budoucnosti, ve které budu sama. Žádní muži, žádné vztahy, žádná očekávání. Těšila jsem se, až děti odrostou a já si naplno užiju svou samotu. A podle toho jsem se i chovala – uzavřená, nedostupná, ledová královna.
Jenže osud měl jiný plán. A jako by to věděl dávno přede mnou, začal rozehrávat svoji hru ,,náhod“.
,Náhoda první: teta po letech
Byly to téměř dva roky od mého odchodu. Celou tu dobu jsem neměla dovolenou, víkendy ani volno. Jen práce a brigády, abych uživila rodinu. A pak jsem potkala svou tetu – tu, kterou jsem roky neviděla. Slovo dalo slovo a zjistily jsme, že obě toužíme po moři. Dohodly jsme se, že spolu pojedeme, a já dostala za úkol najít levný zájezd do Řecka.
Náhoda druhá: známá v cestovce
Všechny zájezdy do Řecka byly příliš drahé. A pak, když jsem si během polední pauzy šla koupit oběd, jsem přes ulici uviděla známou v cestovní kanceláři. Pracovala tam. Poradila mi, že má sice drahé Řecko, ale levný zájezd do Tabarky – malého města na severu Tuniska, kam z Prahy ještě tehdy létal přímý let. Rychle jsem se domluvila s tetou a zájezd jsme koupily. Teprve potom jsem začala zjišťovat, kam vlastně letím.
A to, co jsem našla, znělo jako pohádka – zelené pobřeží, nádherné moře, korálové útesy.
Náhoda třetí: úsměv omylem
Všechno na dovolené bylo dokonalé. Slunce, voda, jídlo, výlety. A pak, jeden večer u baru u bazénu, jsem se usmála na muže, o kterém jsem si myslela, že se s ním znám z odpolední konverzace. Mám to tak celý život – špatná paměť na obličeje.
Nebyl to on. Ale jak jsem se později dozvěděla, připadala jsem mu kvůli tomu úsměvu bláznivá. A právě to ho zaujalo.
Druhý den na pláži mě oslovil. Začali jsme si povídat. A přestože já uměla maximálně deset anglických slov (která jsem se naučila pár týdnů před odjezdem), nějak jsme si rozuměli. Bez překladače. Bez plné slovní zásoby. Ale s otevřeností.
Ukázal mi fotky své vily u moře a navrhl, že bych za ním v zimě mohla přijet. To mě zaujalo a také jsem uvítala možnost mít parťáka na anglické konverzace a tak se učit anglicky.
A tak to celé začalo
Po dovolené jsme si začali psát a volat přes Skype. Stále jsem to vnímala jako neškodné konverzace. Vůbec jsem nebyla připravená na žádný vztah – jen jsem si chtěla procvičit angličtinu.
Ale jak jsme se poznávali, začalo mezi námi vznikat něco víc. A tak jsem za ním v zimě opravdu odjela. A další rok byla svatba.
Pořád jsem k tomu přistupovala opatrně. Věděla jsem, že existují příběhy o mužích, kteří se pod rouškou lásky snaží dostat do Evropy. Věděla jsem, že může jít o hru. A tak jsem do toho šla bez očekávání. Nic jsem nevlastnila, neměla jsem co ztratit – a tak jsem to brala jako dobrodružství.
Až jeho žádost o ruku mě přiměla vyřešit rozvod. Do té doby jsem ho odkládala. Bála jsem se jakéhokoli kontaktu s tehdejším manželem.
Těchto pár náhod mi zachránilo život
On mi ukázal, co je to láska. Opravdová. Laskavá. Přijímající. Bez ponižování. Bez strachu. Bez manipulace.
Ukázal mi, že láska nemusí bolet. Že je možné být milovaná i se svými chybami.
A i když jsem to nakonec byla já, kdo z toho vztahu odešel, těch deset let mě uzdravilo. Naučilo mě znovu věřit, že vztah může být naplňující. Díky němu jsem mohla být připravená na lásku, kterou žiju dnes – ve svém třetím manželství.
Jsem mu za to vděčná. Jsme dodnes přátelé a víme, že se na sebe můžeme kdykoli spolehnout.
Ale až teď, v mém třetím manželství, jsem opravdu doma. Teď mám po svém boku muže, se kterým si rozumíme beze slov, který mě vidí a slyší. A já vidím a slyším jeho.
Možná by se dalo říct, že ty dvě předchozí lásky nebyly “šťastné”. Ale já to tak necítím. Každá mě něco naučila. Každá mě posunula blíž k sobě. A díky nim dnes vím, že i bolest může být součástí cesty ke štěstí.
Kolik náhod se muselo stát, aby se naše cesty protnuly …. A možná to vůbec nebyly náhody. Možná to byla cesta, kterou mi život poslal, abych pochopila, co je opravdová láska.
Abych si ji uměla vážit.
Abych se na ni dokázala otevřít.
A možná… abych mohla jednou inspirovat i někoho dalšího, kdo si myslí, že už pro něj není naděje. I když jsem měla srdce zavřené, život našel způsob, jak ho otevřít.
Na základě svého příběhu pomáhám ženám, které žijí v toxických vztazích uvědomit si realitu jejich situace, přestat se obviňovat a najít odvahu ke změně.Můj příběh