„Zůstávám kvůli dětem.“
Tuhle větu jsem si opakovala celé roky. Myslela jsem si, že jim tím dávám stabilitu, úplnou rodinu, pocit bezpečí.
Dnes vím, že jsem se mýlila. A nejde o výčitky – jde o uvědomění.
Zůstat ve vztahu s manipulátorem, narcistou nebo psychickým tyranem nechrání děti – ale vystavuje je skrytému traumatu, které si často ponesou celý život.
Děti nepotřebují „úplnou rodinu“ za každou cenu. Potřebují vidět, co znamená zdravý vztah. Cítit klid. Mít mámu, která je vnitřně silná a nemusí přežívat.
Dnes s vámi sdílím slova své dcery – o tom, jaké to bylo vyrůstat po boku otce, který ubližoval, a po boku matky, která se dlouho snažila vše zachraňovat.
Možná vám pomůžou najít odpověď na otázku, kterou si kladete:
„Mám zůstat kvůli dětem?“
Moje milá dcera pro vás sepsala její pohled :
„Když jsi dítě, nemáš ani páru o tom, že je tvůj rodič manipulátor. Žiješ a přijímáš to, co znáš od narození. Postupně začínáš chápat, že někdy se u vás doma mlčí, někdy křičí, někdy vzteká a někdy dochází k tak obrovským výbuchům vzteku, že by ses nejradši vzdálil/a do jinýho vesmíru a nemusel/a na to ani koukat. Kdy nikdy nevíš, jestli ten výbuch bude otočený i proti tobě. Kdy nevíš, jestli si najde něco na tobě, za co se na tobě vyvztekat. Nebo na tvým sourozenci?
Když si to zpětně uvědomím, vůbec jsem se necítila jako manipulovaná. To je jasný, to totiž člověk v tu chvíli prostě neví. Navíc dítě absolutně netuší, že vůbec nějaká manipulace existuje. Ví jen to, že to, co řekne rodič, je pravda a věří mu za každou cenu. Chce být se svým rodičem za dobře. Věřila jsem tedy i já. Že když mi táta říkal “ jsem tvůj hodnej tatínek“ a u toho naléhal, abych souhlasila, uvěřila jsem tomu. Vlastně se dělalo, jako že ta jeho stinná stránka neexistuje a nic se vlastně nestalo. Žádný vysvětlení, žádná komunikace o tom, proč se to děje. Jen úleva, když zrovna byla relativně pohoda, která ale mohla každou chvíli skončit a nastat zase peklo.
Dokonce jsem uvěřila i tomu, že jsem pako, když jsem třeba něco nevěděla nebo mi něco nedošlo. Nebo že když mám v té době moderní účes, mám prdu a spoustu dalších ponižujících reakcí na můj vzhled, chování, cokoli převedených do rádoby vtipů. Když se mě to dotklo, byla jsem přecitlivělá. Pamatuju si na hlášku „proč to říkáš tak plačtivým hláskem?“ asi aby mě opět ponížil a snížil tak i jakékoli moje pocity. Ale když potřeboval podrbat záda, ostříhat nehty na nohou, to jsem byla dobrá.
Na okolí vždy působil velice dobře. Choval se k nám skvěle na veřejnosti, vypadali jsme jako šťastná, spokojená rodinka. Moje kamarádky si vždycky myslely jak mám skvělýho tátu, jak je milej a tak. Jakmile se ale nasedlo do auta a třeba odjíždělo z návštěvy, nebo z nedělního setkání v církvi, nastalo dusno. Nikdo nevěděl, jestli neřekl něco špatně, co nebylo podle jeho představ. Museli jsme být vždycky v pozoru. Ta nejistota byla ubíjející!
Jednou na čtrnáctidenní dovolené v Chorvatsku jsme byli všichni v moři. Táta najednou začal dělat, jakože se topí, mamka si hrála ale s námi. Táta udělal scénu, že si ho mamka nevšímá, že se přece topil a zbytek dovolené (asi týden) s ní vůbec nemluvil. Dělal, jako že tam není. Jen proto, že neudělala přesně to, co chtěl i přesto, že vůbec nevěděla, co chce aby udělala. Žárlil prostě, že si všímá nás dětí, místo něj.
Pamatuju si situaci, kdy z ničeho nic rozflákal klávesnici od počítače jen proto, že mu na něm něco nešlo. Po každé při takovém výlevu ve mně hrklo, nevěděla jsem, co přijde pak. Většinou si něco na někom našel a dělal mu dusno. Buď na nás (já, máma, brácha a jeden čas holčička, kterou jsme měli v pěstounské péči), nebo na zvířatech, který jsme měli. Dokázal být tak neuvěřitelně agresivní na psa, kozy. Jednou prý, to jsem se dozvěděla až časem, zmlátil kozla tak, že mu vypadlo oko. To možná nesouvisí ani tak s narcistním chováním, jako s agresivním, ale musím to napsat pro celkový obrázek toho, jak dokáže být manipulátor opravdu hnusný a přitom na okolí působit mile a skvěle a ještě ty svoje výbuchy otočit tak, že za to můžou druzí, protože se nezachovali podle jeho očekávání. Měl v sobě neskutečnou frustraci, sám byl vychovávaný manipulátorem a pravděpodobně trpěl různými depresemi, nedostatečným sebevědomím a vlastně se neměl rád. Nemohl za to. Ale vždy je možnost vyhledat odbornou pomoc, pracovat na sobě a komunikovat o tom. Dusil to ale v sobě a pak tím dusil nás.
Po tom, co jsme s mamkou a bráchou odešli, bylo mi čerstvě 15 let, nastala obrovská úleva. Nicméně na víkendy jsme ještě k němu jezdili. Docela se snažil, ale přímo odporný mi bylo, když začal říkat „matka? Kdo to je?“ pokaždý, když jsem se jakkoli zmínila o mamce. Nedával mi ani peníze na vlak (odstěhovali jsme se do jiného města), to mi přece má dávat máma když odešla. To by nebylo nic divného, kdyby platil alespoň alimenty. Ale to taky ne, protože se měl dle něj starat ten, kdo odešel. Ostatně pořádně finančně nás zajistit neuměl, ani když jsme ještě byli všichni pohromadě. Nastávaly situace, kdy to bylo v pohodě ve chvílích, kdy jsem dělala věci podle jeho gusta, například jsem měla období punku, on jako mladý taky a tak jsme si rozuměli. Nastávaly ale i situace, kdy naopak ne a třeba i několik let jsme se nevídali. Začala jsem být totiž vzpurnější, mít vlastní názory, který jsem se mu nebála říct, ale schytala jsem zase spoustu ponižujících keců a přestali jsme se stýkat. To se opakovalo celou moji dospělost a aktuálně se opět nevídáme, protože já, ani moje rodina se v jeho přítomnosti necítíme dobře. Děti i já jsme byli vždycky před návštěvou nervózní.
Trvá hodně let, co si nacházím sebevědomí a sebehodnotu. Prošla jsem si i jedním cca ročním vztahem s manipulátorem a díkybohu za to, že moje mamka to včas rozpoznala, protože už na to měla čich.
Do nedávna jsem měla velký problém vyjadřovat svůj názor mezi lidmi. Připadala jsem si vždy méněcenná, nehodna se k situaci vyjádřit. Do teď s tím občas problém mám a v situacích konfliktu se mi často stává, že sama sebe neumím dost obhájit. Myslím si, že ta chyba je na mé straně. Zároveň se mi ale dějou situace, kdy v sobě vidím tátu. Kdy mi dochází, že pokud bych sama sebe nekontrolovala, chovala bych se jako on. Jenže já kontroluju. Snažím se moc a vím, že to jde. Vím, že být manipulátorem může být i otázkou volby a vždy se dá prozřít a začít na sobě pracovat. Často se ale děje, že si takový člověk zvolí tu pro něj jednodušší cestu.“
Slova mé dcery jsou pro mě bolestivá i léčivá zároveň. Bolestivá, protože ukazují pravdu, kterou jsem dlouho nechtěla vidět. A léčivá, protože vím, že už jsme obě na jiné cestě – silnější, svobodnější a opravdovější.
Pokud stojíš na rozcestí a říkáš si, že to ještě vydržíš, že to zvládneš kvůli dětem – zastav se. Zaměř se na to, co děti opravdu vidí, cítí a vnímají.
Možná nemluví. Ale v jejich duši se zapisuje každý křik, každá manipulace, každé ponížení.
Nezůstávej kvůli dětem. Odejdi kvůli nim.
A kvůli sobě. Protože šťastná máma je pro dítě tím největším darem.
Na základě svého příběhu pomáhám ženám, které žijí v toxických vztazích uvědomit si realitu jejich situace, přestat se obviňovat a najít odvahu ke změně.Můj příběh